Milda

Můj strýc Miloslav byl z chlapců nejstarší, nikdy se neoženil a přebral roli hlavy rodiny, když babička zůstala sama na celé hospodářství. Prý ho opustila láska, ale také věděl, že jeho pomoci je v hospodářství nanejvýš potřeba. Miloval děti a věnoval se nám - drobotině, která na chalupu přibývala. Já jsem si ho užila nejvíc, bydleli jsme tu s mamkou téměř tři roky. I proto dnes mohu hrdě prohlašovat, že naše zelená chaloupka je moje rodná ...

Mildu si vybavuji vždy v radiovce, snad v ní i spal, sundaval ji jen, když ho mamka stříhala. Také jsem ho pozorovala při holení - vytahl takou krabičku, v ní opřel zrcátko, namydlil štětku a posléze tvář. Když seřezával vous a s ním i pěnu z tváře, vždy tak legračně kroutil obličejem.

Byl muzikant, jako snad každý na horách, hrál na trubku, byla založená za zrcadlem - u nás v chalupě bylo zrcadlo zavěšeno hned pod stropem a našikmo, aby se každý dobře viděl a tak za zrcadlem vznikla skrýš na ledacos. Někdy ji vytáhl a zahrál, možná proto mám trubku opravdu ráda. A když jsem začala chodit do tanečních, zkoušel mě, zda mi jdou otáčky doleva. Jeho "umí" mi zní v hlavě při každém valčíku ...

Vždycky byli na chalupě psi, obvykle se jmenovali Haryk nebo Balik, někdy byli oba, pamatuji si na nerozlučnou dvojku, kdy Haryk spával na seně nad světnicí a Balik - menší, s křivýma nožkama u strejdy ve světnici. A on je rád zlobil, jednou takhle vyhlížel z okna se slovy: "Vlasta přijela ... hop carara ..." To byl signál, že naše mamka přichází od autobusu... A Balik s Harykem štěkajíce na celou vesnici uháněli k silnici. Že mamka přijela už ráno a prohnali se okolo ní, neb stála u plotny, nějak v tom zápalu nepostřehli.

Milda neměl lehký život, na polích byla tvrdá práce, v zimě jezdil s koňmi zásobovat boudy a vypravoval, že se třeba koně i po pás propadali. Však saně rohačky máme dodnes na půdě. Když už síly docházely, přijal nabídku statku předat pozemky a nastoupit do práce tamtéž. Byl svéráznou postavou a neměl to lehké ani tam.

Pomáhal také řadě lidí ve vesnici, zvláště ženským, které byly samy a tak jim nosil třeba nákup. To ještě byl obchod na Jestřabí, chodili jsme ke Skrbkom s kárkou, nebo s ruksakem, cestu si zkracovali pod školou Dolečkem. Dneska už cestička zarostla ...

O babičku se postaral až do jejího konce, pak se zase jeho rodina postarala o něho ...