O mojí babičce
Vzpomínka na jestřabskou babičku se mi prolíná s obrazem z knihy Boženy Němcové, vybavuji si ji, jak sedávala na lavici u velkého kuchyňského stolu. Vždycky měla zástěru, takovou s křížením na zádech. Vlasy nosila svázané do malého cůpku. Moje vzpomínky jsou zamlžené, je to hodně dávno, co navždy odešla, ale dodnes vím, že byla moc hodná. S mamkou jsme nějaký čas u babičky bydleli, ještě se strejdou Mildou. Babička měla osm dětí, na půdě jsem jednou našla odznak – bronzovou stuhu mateřství. Z vyprávění vím, že všechny moc milovala, tři z dětí však pochovala. Ani soužití v chalupě s mnoha členy dědečkovy rodiny nebylo právě ideální, musela být hodně silná. Když se dívám na její fotografii, cítím ty prožívané starosti v její tváři, a přitom jemný a něžný usměv ujišťuje o velké lásce.
Malý příběh – byla jednou velká zima, ke stavení přišla hladová koroptev s mladými a babička prý volala: „Zavřete psa, žebračka přišla ...